Jak pozitivní myšlení ovlivňuje naše duševní zdraví? Může mít dlouhodobě pozitivní vliv na kvalitu duševního zdraví?

Absolutně… Neurovědci potvrzují, že náš mozek neumí odlišit myšlenku od reality. Takže to, na co myslíme, náš mozek vnímá jako skutečně probíhající děj a váže k tomu adekvátní biologické reakce. Už samotná myšlenka a to, čemu věnujeme pozornost, spouští do 0,5 sekundy až 1200 biochemických reakcí v našem těle a má to vliv na tvorbu nebo upevňování našich neurospojení. V takovém biologickém koktejlu se koupe každá naše buňka a samozřejmě na něj reaguje. Negativní myšlenky a dlouhodobý stres omezují produkci hormonů štěstí a empatie a jednoznačně vedou k úzkostem a mohou vyvolat různé psychické problémy. Kdežto pozitivní způsob myšlení, mluvení a chování skutečně posiluje naše psychické i fyzické zdraví a vede ke spokojenějšímu životu. To je neoddiskutovatelné. Je ale důležité pochopit skutečnou podstatu pozitivního myšlení. Jde o zaměření na to dobré v nás i ve světě. A věřte, že toho tam je dost. Ale není to odmítání negativních aspektů života a nepříjemných věcí. Naopak, je to jejich aktivní přijetí a včasné zaměření se na řešení. Je to víra ve svoje schopnosti, v proces samotný a v to dobré v nás i kolem nás.

Může pozitivní myšlení pomoci při prevenci duševních chorob, ale třeba i nemocí souvisejících s mozkem, jako je např. mrtvice?

Ano. Pozitivní myšlení je nejen pro mozek, ale i pro naše celkové zdraví léčivé. Pokud jde o nemoci související s mozkem, tak bych přidala navíc ještě učení se novým věcem a dovednostem. Je to podobné jako posilování svalů cvičením. Jakmile myslíme pozitivně, každá naše buňka se doslova koupe v biochemickém koktejlu, který aktivuje ozdravné procesy. Mnozí lidé se mu musí učit. A ti, kteří už se ocitli v nějakých úzkostech, negaci a splínech, potřebují začít doslova provozovat pozitivní posilovnu – dělat si cíleně radost, poděkovat někomu za něco, psát deník vděčnosti a podobně. Při učení se novým dovednostem se navíc zvyšuje kognitivní kapacita mozku a je to prevence proti stařecké demenci a Alzheimerově chorobě. Zdraví svého mozku můžeme jednoznačně ovlivnit.

Jak pracovat s pozitivním myšlením při zvládání chronické bolesti nebo jiných dlouhodobých důsledků závažných onemocnění?

Je třeba najít rovnováhu mezi tím, co nemůžete změnit, a tím, co ovlivnit můžete. Zaměřit se na věci, které navzdory omezením a bolesti dělat lze. Je dobré praktikovat vděčnost – psát si věci, které vám přinesly radost a světlé momenty v životě. A je skutečně dobré provádět vizualizace, kdy si můžete představovat situace, kdy se cítíte klidní a bez bolesti. Přináší to méně stresu a uvolňuje to napětí. Velmi pomáhají také meditace, kombinované s relaxací a cíleným uvolněním napětí v těle a ve svalech. Dávejte si na den i malé úkoly v tom, co můžete ovlivňovat. Zacílení vám pomůže zaměřit svou mysl jiným směrem.

Může mozkovou mrtvici ovlivnit i vědomá práce s mozkem?

Na základě neurovědeckých studií ano. Můžeme mozek trénovat a díky neuroplasticitě v něm vyvolat pozitivní fyziologické změny a obnovu některých funkcí. Dělá se to cíleným trénováním, různými fyzickými nebo mentálními cvičeními, cílenou vizualizací, kognitivními technikami. Je třeba trénovat to, co bylo poškozeno – řeč, jemnou motoriku, zrak, pohyb a podobně. Velmi prospívají také meditace, hudba, hraní na nějaký hudební nástroj, tanec – ať už to jde nebo ne. Je třeba to prostě dělat.

Existuje něco jako „přehnané“ pozitivní myšlení? A může být naopak škodlivé pro duševní zdraví?

Ano. Je to až taková toxická pozitivita, kdy někdo přehlíží negativní emoce a situace a je pozitivní za každou cenu. Následkem toho jsou skutečné problémy bagatelizovány. Takoví lidé často vnucují optimismus i ostatními lidem a nedělají včas potřebné změny, protože potlačují problémy. Vede to k nezpracovaným negativním emocím a traumatům. Takoví lidé mohou žít tak trochu mimo realitu a jejich vztahy nejdou do hloubky. To může vyvolat úzkosti a nepřiznané depresivní stavy.

Vnímáte nějaké chyby, kterých se lidé v péči o své duševní zdraví často dopouštějí?

Nějakých chyb se dopouštíme všichni, ať už vědomě nebo nevědomě. Největší chybu dělají lidé v tom, že neumí být sami a zaobírat se sebou. Raději budou dělat vše pro druhé, než by se podívali do vlastního zrcadla a udělali potřebné změny. Mnoho lidí se příliš zaobírá svým okolím a tím, co je štve, ale velmi málo přemýšlejí o tom, co by vlastně chtěli. Chybí jim vnitřní vymezení – vlastní osobní vize a hodnoty. A v neposlední řadě lidé nejsou ochotni se něčeho pro správnou věc vzdát. Ale zlepšení čehokoliv přináší dočasné zhoršení, takže nás to bude něco stát. Chceme-li se dostat do vnitřního klidu, musíme vědět, kdo jsme, kým chceme být a také pro to musíme něco udělat. Život je práce, ale krásná práce.

Jaký je Váš recept na to zůstávat pozitivní? Nebo je to vše individuální a každý si musí najít svůj „recept na štěstí“ sám?

Ano. Každý z nás totiž považuje za štěstí něco jiného. Právě proto by ale každý měl začít vůbec přemýšlet o tom, co pro něj to štěstí znamená. A potom na tom musí začít pracovat. To je právě ten recept. Já osobně jsem začala žít dobrý život až po těžké traumatizující události, díky které jsem pochopila, že je to celé o mně. Že jsem to jen a jen já, kdo rozhoduje o tom, jak a s kým bude žít, za jakou cenu, až po to, co si dám k jídlu. Prostě jsem vzala zodpovědnost za sebe do vlastních rukou. Posunula jsem se z role oběti do role tvůrce svého života. To je ta transformace, kterou potřebuje projít každý z nás. Říkám tomu „skutečné dospění“.

Je něco, co byste našim čtenářům chtěla vzkázat?

Dnes už vím, že každá krize a těžká událost nás nemá zničit a svést ze správné cesty. Naopak nás na tu správnou cestu vrací. Ukazuje nám, že něco není v pořádku. Má nás skrze bolest něco naučit. Nejprve nás zpochybní a ptá se nás, jak se zachováme. Jsme nuceni jít do svého nitra a přemýšlet o tom, jak se zachováme. Pokud se zachováme v souladu se sebou a se svými vnitřními hodnotami, udělá nás to silnějšími. Pokud ne, začneme se psychicky rozpadávat a budeme hledat různé náhražky a tlumiče špatného svědomí. Začneme se ztrácet sami sobě. Díky životním zkouškám můžeme nalézt hluboce a vědomě sami sebe. Probouzíme se ke svému pravému já.

Medailonek:

Janka Chudlíková je lektorka a koučka osobního i profesního rozvoje. Školí, přednáší a koučuje v předních českých i zahraničních firmách i pro širokou veřejnost. Osobnímu rozvoji se věnuje už přes třicet let. Na svém webu vytvořila ucelený systém on-line vzdělávání. Deset let přednášela na Vysoké škole ekonomické v Praze. Aktivně se zajímá o neurovědu, psychologii a antropologii.