Jaké metody nebo techniky používáte při terapii poruch řeči a jazyka po CMP?

Při práci s lidmi s afázií využívám facilitačně systémovou terapii vycházející z neuropsychologické Lurijovské školy. Lurijovská teorie chápe řeč jako funkční systém, který se skládá z více dílčích složek. Po CMP může být některá z těchto složek narušena a cílem terapie je zjistit, kde přesně je slabé místo a systematicky ho posilovat – s využitím zachovaných funkcí a s respektem k plasticitě mozku. Tento přístup mi umožňuje přemýšlet nad terapií ne jako nad drilem slov, ale jako nad procesem znovuvytváření řečového systému: krok za krokem, s důrazem na aktivní spoluúčast pacienta. Terapie je díky tomu logická, cílená a efektivní, a vede tedy nejen ke zlepšení jazykových výkonů, ale i ke zvýšení komunikační jistoty a soběstačnosti pacienta.

U osob s dysartrií se pak jedná o různá oromotorická, artikulační, hlasová a dechová cvičení. Správný dechový stereotyp a dostatečná dechová podpora je totiž klíčová pro tvorbu jakéhokoliv hlasu. U osob s poruchou polykání se pak jedná o různá posilovací cvičení na obnovu funkce zejména faryngeálních svalů, stimulaci narušené senzitivity příslušných oblastí.

Jaké nástroje nebo pomůcky vám pomáhají v terapii? (Např. aplikace, karty, technologie.)

U pacientů v akutním stádiu si člověk často vystačí pouze s reálnými předměty denní potřeby v pokoji pacientů či fotografiemi blízkých. Dále výžívám různé pracovní listy či publikace. U osob s dysartrií či dysfagií používám různé dechové trenažéry, vibrační pomůcky a elektrostimulaci. V subakutní fázi v případě zájmu pacientů pracuji také s počítačovými programy. Velmi užitečný je například program Mentio či Afaslovník.

Jak mohou laici (např. pečující blízcí) pomoci v tréninku řeči doma?

Rodina hraje v terapii klíčovou roli. I nejlepší logoped nemůže nahradit každodenní kontakt a důvěrné prostředí, které blízcí poskytují. Důležité je poskytnout bezpečný prostor pro komunikaci – nespěchat, neskákat do řeči, nedokončovat výpovědi za člena rodiny. Neopravovat a neustále neupozorňovat na chyby, spíše znovu opakovat správně „ano máš pravdu, je to auto“. Pokládat krátké, jasné otázky, nabízet možnosti („Chceš čaj nebo kávu?“). Využívat gesta, obrázky, psané slovo, ukazování, protože kombinace více kanálů pomáhá porozumění. Povzbuzovat i za drobné pokroky. A zejména respektovat únavu – trénink není závod. Trénovat přirozeně v běžných denních činnostech – pojmenovávat předměty během vaření, úklidu, procházek. Hrát jednoduché hry se slovy (pexeso, hádej, co to je, doplň slovo). Společně číst nahlas, popisovat obrázky, listovat starými fotkami. Dopomáhat s úkoly zadanými logopedem. Podpora v tréninku každodenních komunikačních dovedností např. při nakupování v obchodě poskytnout prostor při objednávání, placení a podobně.

Máte nějaké doporučení i pro zdravou populaci? Co dělat (jak posilovat komunikační kompetence), nebo například nedělat?

Jazyk je jako sval – když ho nepoužíváme, slábne. Mluvte s lidmi, čtěte nahlas, pište rukou, hrajte slovní hry, učte se nová slova a jazyky. Udržujte mozek v pohybu i v klidu. Aktivní komunikace je ta nejlepší prevence. A pokud se někdy stane, že vám řeč selže, bude se mít mozek o co opřít.

Komunikace slábne, když ji nepoužíváme. Vyhýbání se rozhovorům, dlouhé mlčení, osamělost nebo rutinní dny bez podnětů mohou řeč a myšlení pomalu oslabovat. Když člověk dlouho nemluví, vyhýbá se konverzaci, je často sám a mozek nemá nové podněty, ztrácí jazykovou jistotu i pohotovost. Stejně tak je nebezpečné ignorovat varovné příznaky jako náhlé zapomínání slov, nerozumění větám nebo zadrhávání, které mohou být prvními signály vážnějšího problému.

Je něco, co byste našim čtenářům chtěla vzkázat?

Jako klinický logoped se každý den setkávám s lidmi, kterým mrtvice vzala možnost mluvit, rozumět, jíst nebo číst. Mnozí z nich bývali výřeční, aktivní, samostatní a najednou nedokážou říct ani své jméno. V těch chvílích často vidím smutek, stud i vztek. Ale zároveň vidím neuvěřitelnou sílu, sílu znovu se učit, být trpělivý, zasmát se, i když věta nejde doříct.

Mnoho pokroků přichází po malých krůčcích a často právě díky lásce a podpoře blízkých. Slovo od partnera, společné čtení novin, trpělivé čekání, až pacient dokončí větu. I to je terapie.

A pokud jste zdraví? Mluvte. Vyprávějte. Pište. Hrajte si se slovy. Udržujte svůj jazyk v pohybu, protože řeč není samozřejmost. A když o ni člověk přijde, pozná, jak moc znamená.

Medailonek

Štěpánka Zítková je klinická logopedka pracující v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Zároveň je také studentka doktorandského studijního programu speciální pedagogiky na Univerzitě Karlově a externí vyučující na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.