Jak se člověk po mrtvici obvykle dostane k logopedovi? Doporučí konkrétního logopeda ošetřující lékař, nebo si jej pacient hledá sám?

V České republice existují specializovaná iktová centra – konkrétně tzv. cerebrovaskulární centra (CVC), do kterých je většina pacientů po CMP transportována. Tato centra realizují rychlou diagnostiku a akutní léčbu CMP. Součástí těchto pracovišť bývá i multidisciplinární tým odborníků, mezi které patří i klinický logoped.

Klinický logoped se k pacientům dostává na základě indikace ošetřujícího lékaře – nejčastěji neurologa, intenzivisty či rehabilitačního lékaře. Standartně probíhá první logopedické vyšetření během prvních dnů, často již druhý den po přijetí přímo na jednotce intenzivní péče či standartním neurologickém oddělení.

Po propuštění z akutní péče může pacient pokračovat v péči ambulantně, v ambulancích klinických logopedů, případně další hospitalizací v zařízení následné rehabilitační péče – rehabilitační ústavy nebo v lázních. Existují i různé rekondiční pobyty. Kontakt na klinického logopeda ve svém okolí mohou lidé nalézt na stránkách Asociace klinických logopedů (www.klinickalogopedie.cz).

S jakými logopedickými obtížemi se pacienti po mozkové mrtvici nejčastěji potýkají?

Konkrétní obtíže vždy závisí na lokalizaci a rozsahu poškození mozku. V podstatě se může jednak o čtyři základní oblasti obtíží:

1. Afázie – porucha schopnosti mluvit, rozumět jazyku, číst nebo psát.
2. Kognitivně – komunikační deficit – představuje obtíže s pozorností, pamětí, plánováním, orientací v tématu. Tyto osoby často hovoří plynule, ale jejich sdělení nedává smysl, skáčí z myšlenky na myšlenku, nereagují přiměřeně dané situaci.
3. Dysartrie – porucha motorické realizace řeči, při které je narušena respirace, fonace a rezonance a artikulace.
4. Dysfagie – porucha polykání slin, tekutin i tuhé stravy v průběhu posunu z úst do žaludku.

Dysfagii lze označit za spojující článek mezi všemi pacienty po CMP. V akutní fázi se vyskytuje až u 80 % osob a bývá nejčastějším důvodem včasného vyšetření klinickým logopedem.

Co je to afázie a jak ovlivňuje každodenní život člověka po mrtvici?

Afázie je porucha jazyka způsobená poškozením mozku – nejčastěji následkem CMP. Afázie může zasáhnout různé složky jazyka – expresivní složku, receptivní složku, čtení a psaní, počítání, pojmenování či opakování. Závažnost a typ afázie závisí na tom, která část mozku byla poškozena.

Člověk ví, co chce říct, ale nemůže to vyjádřit slovy. Afázie není problém výslovnosti, ale „ztráta jazyka“ jako takového. Tito lidé jsou často frustrovaní, depresivní vyhýbají se konverzacím a stydí se komunikovat před svými blízkými a okolím. Bojí se vykonávat běžné aktivity, u kterých je potřeba komunikovat jako je telefonování, nakupování či návštěva lékaře, což může vést k izolaci člověka a snížení kvality jeho života.

Jak vypadá první setkání logopeda s pacientem po mrtvici?

První setkání není jen o vyšetření, ale také o navázání důvěry a vztahu, který je klíčový pro další terapii. Velmi často bývá velmi emotivní – pacient si může poprvé uvědomit, že něco „nefunguje“ jako dříve. Reakce bývají různé – od pláče přes odmítání spolupráce až po úlevu, že „konečně někdo rozumí tomu, co se děje“.

Logoped vyšetřuje schopnost mluvit, rozumět, číst a psát. Sleduje také sílu hlasu, dech při řeči, artikulaci a hybnost mluvidel. Součástí také bývá vyšetření polykání, rozhodnutí, zda je pacient schopen bezpečně polykat bez rizika vdechnutí jídla či tekutin různých konzistencí. Pokud pacient mluvit nedokáže, logoped používá obrázky, gesta nebo jednoduché otázky. Vždy přistupuje individuálně, s ohledem na stav a rozpoložení pacienta.

Klíčovou součástí by také mělo být navázání kontaktu s rodinou pacienta a její zapojení do následné terapie.

Jakým způsobem a jak dlouho se s takovým pacientem pracuje? Resp. jak dlouho by logopedická pomoc měla trvat?

Frekvence a délka terapie se odvíjí od stavu pacienta. V nemocnici probíhá většinou každý den. V případě potřeby a zájmu člověka po propuštění pokračuje ambulantní cestou. Mnoho pracovišť poskytuje jak individuální terapii jeden na jednoho, tak skupinovou formu. Může se také jednat o tzv. konverzační skupiny, do kterých pacienti mohou docházet i řadu měsíců a let k nácviku různých komunikačních situací.

Doba trvání terapie je velmi individuální – někdo se výrazně zlepší za pár týdnů, jiný potřebuje měsíce nebo roky. Někdy jde o obnovu řeči, jindy o hledání alternativních způsobů komunikace.

Často se zdůrazňuje, že při mrtvici jde o čas. Platí totéž i ve vztahu k logopedii? Dá se například zlepšit řeč i dlouho po mrtvici, třeba po několika měsících nebo letech?

Ano, dle mého názoru hraje čas velkou roli. Čím dříve je pacient vyšetřen logopedem a zahájí terapii, tím větší má šanci na obnovu narušených funkcí. V akutní fázi (v prvních dnech až týdnech po CMP) je mozek nejlépe „nastavený“ na reorganizaci a učení – říká se tomu neuroplasticita. Právě tehdy může intenzivní trénink aktivovat zachovalé mozkové dráhy nebo pomoci vytvářet nové.

To ale neznamená, že když se pacient dostane k terapii až po měsíci nebo třech, nemá smysl s ním pracovat. I po měsících je možné řeč a porozumění zlepšit. Někdy to chce jen více času, trpělivosti a individuálně přizpůsobený plán. Nejhorší je rezignace.

Můžete se podělit o jeden příběh pacienta po CMP, se kterým jste se setkala a utkvěl vám v paměti?

M. prodělal CMP v 50 letech na loňský Štědrý den. Byl to aktivní člověk, příhoda ho zastihla v zaměstnání. Po mrtvici měl globální afázii to znamená, že nemohl mluvit, číst ani psát a nerozuměl svému okolí. Tento případ mi utkvěl v paměti z důvodu velké emotivnosti případu vzhledem k vánočním svátkům a vysokému nasazení rodiny pacienta. Právě toto nasazení rodiny, která denně s pánem usilovně trénovala a střídala se v návštěvách byla dle mého názoru klíčová a bohužel v praxi není až tak častá. Pán byl hospitalizován u nás v nemocnici 2 měsíce. V terapii jsme začínaly opravdu na elementárních cvičeních jako je výběr ze dvou reálných předmětu a proříkávání automatizovaných řad (čísla, dny v týdnu…) a dnes již je pán plně samostatný a dojíždí pouze na konverzační skupiny.

Medailonek

Štěpánka Zítková je klinická logopedka pracující v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Zároveň je také studentka doktorandského studijního programu speciální pedagogiky na Univerzitě Karlově a externí vyučující na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.