Co když ztratíme řeč... doslova

26. 8. 2020
Komunikace, řeč a porozumění řeči ostatních lidí je pro nás tak přirozené, jako dýchat vzduch. Řeč nám byla nadělena jako jedinému živočišnému druhu na planetě zemi. Jaké to je, když o tuto schopnost přijdeme? Ten, kdo to nezažil, nemá představu, jak děsivé může být žít v tichu, ve stavu, kdy ztrácíte schopnost rozumět lidské řeči a dorozumět se se svým okolím.

Mozková mrtvice je onemocnění, které nečekáte. Přichází zčistajasna. Může vám změnit život a obrátit ho vzhůru nohama. V jednu chvíli žijete svůj normální den, a najednou ztrácíte vědomí a probouzíte se jako někdo úplně jiný. Vaše řečové centrum nefunguje jako dřív. Otevřete oči, chcete se zeptat, co se stalo, než jste ztratili vědomí, ale nejde to. Váš mozek se snaží pracovat na plné obrátky, ale ústa nemluví, nemůžete se pořádně hýbat, nemůžete fungovat jako dřív. Někdy je to tak těžké, že nejenže nemluvíte, ale ani nerozumíte tomu, co se kolem vás děje, co to ostatní vlastně říkají. Máte pocit zmatenosti, strachu, úzkosti a bojíte se, co bude dál.

Afázie je ztráta již nabyté řeči, ztráta schopnosti komunikovat. Může mít mnoho podob a její projevy záleží na tom, do jaké míry bylo poškozeno řečové centrum mozku. Člověk po mozkové mrtvici například přestává chápat významy jednotlivých slov, vázne jeho schopnost pojmenovávat věci, osoby, vybavit si jména a názvy. Někdy je řeč zcela nesrozumitelná, člověk nerozumí sám sobě nebo svému okolí. Někteří lidé nemohou mluvit vůbec a nerozumí vůbec ničemu, někteří rozumí všemu, ale nemohou říct ani slovo. Ale není to jen afázie, která může po mozkové mrtvici mařit naši schopnost porozumění. Také schopnost číst, psát a poznávat může být narušena nebo ztracena.

Dostat svůj život zpět do normálu, začít znovu rozumět, mluvit, číst a chodit, to je cíl nás všech, kteří o lidi po mozkové mrtvici pečujeme. Logopedickou péči poskytujeme, co nejdříve je to možné. Jakmile je zdravotní stav pacienta stabilizovaný a umožňuje spolupráci, začínáme okamžitě aktivně pracovat. Někdy mohou naše metody působit až legračně, ale opravdu fungují a pomáhají znovu stimulovat porozumění i řeč. Mnohokrát jsem se svými pacienty zpívala Holka modrooká a Okolo Hradce v malé zahrádce… až jsme se nakonec dostali do stavu, kdy jsme si mohli zase znovu krásně popovídat o čemkoliv. Učili jsme se číst, psát, luštit křížovky, vyprávět podle obrázků, doplňovat slovní spojení a věty, trénovat telefonní rozhovory a připravovat se na návrat do běžného života. Leckdy tekly slzy smutku i dojetí, někdy nás přepadl smích nad překlepy a chybami, které se při tréninku objevily. Dostatek trpělivosti, podpory a empatie vždy byl a je tím, co moji práci s pacienty po mrtvici doprovází. Natrénovat to, co člověk po cévní mozkové příhodě potřebuje, je individuální práce, kterou přizpůsobujeme podle potřeb každého našeho pacienta.

Někdy je cesta zpět k nabytí řeči opravdu trnitá a dlouhodobá. Nicméně, být součástí procesu, při kterém vracíme člověka zpět do života je ohromující a naplňující. Pomoci někomu opět rozumět, mluvit, číst a psát rozhodně není nemožné, i když se to na začátku zdá jako nadlidský úkol. Naše mise je jasná: ukázat každému, kdo přišel o řeč, že nic není ztraceno. Váš hlas je pořád ve vás a když se nevzdáme, dokážeme ho společně zase probudit k životu.